Tyhle stránky jsem začal dělat po té, co jsem si prošel touhle potvorou, která vás, buď rovnou zabije nebo znemožní normálně fungovat, pokud vás neupoutá na lůžko ve vegetativním stavu. Plakat zde nad rozlitým čajem nebudu, jen vám popíšu celý svůj příběh s následnými komplikacemi a taky co můžete čekat od státu za pomoc. O téhle problematice se na internetu moc nedočtete, tak jdeme na to.
Jmenuji se Jirka, mlád právě 52 let. Co se životosprávy týče, je podstatné říct, že jsem za mlada aktivně sportoval, alkohol nepil, jen cigarety kouřil. Po dětech, jak to tak bývá, přibral, ale po pár letech jsem to tak nenechal a cca.10 let před disekcí začal alespoň intenzivně silově cvičit. 5x týdně. A to navzdory astmatu a vysokému tlaku. Ano, vysoký tlak….. Píšu to sem záměrně takhle, protože od té doby, co mi byl zjištěný vysoký tlak se mne pár lékařů snažilo léčit. První mi předepsal Lexaurin... Druhý mi řekl, že mám zhubnout. OK. Při 180 cm výšky 120kg váhy. Něco, jak kdysi Bud Spencer, ale bez vousů, za to s kudrlinama. Zhubl jsem na 90 kg. Když jsem hrával házenou, měl jsem 88 kg, takže super. Pak jsem při cvičení nabral 5kg Když mi např. spadla motorka ze stojanu, jednou rukou jsem ji za řídítko zvedl zpět na kola. No a pak mi třetí doktor, internista, co vypadal jak řezník Špejlík, řekl po pár vyšetřeních a nasazení léků, které s tlakem vůbec nepohly, že mám podle tabulek BMI nadváhu. To bylo naposled, kdy jsem dobrovolně šel k lékaři. Tedy mimo alergologa kvůli astma.
Bylo 8.3.2021, pondělí ráno, 7 hodin . Venku otravoval kovid, či co. Ranní cvičení jsem měl za sebou, sprchu taky, oblékl jsem se a chystal se do práce. Když jako rána z čistého nebe, příšerná bolest spodní čelisti. To mne celkem vyděsilo. Jako když se vám někdo opře jednou rukou o čelo a druhou se vám vší silou snaží vyrvat spodní čelist z hlavy. Nevím, jak dlouho bolest trvala, ale ta obrovská úleva, když to přestalo. Chvíli jsem přemýšlel, co to proboha bylo, když v tom mne znehybnila ještě větší bolest, která se každým úderem srdce zvětšovala tak, že byla vážně nesnesitelná. Představte si, že stojíte mezi dvěma náklaďáky a ty se vás snaží na plný plyn mezi sebou rozdrtit nárazníkama. Lépe to nedovedu připodobnit. Nevím jak dlouho to trvalo. Nemohl jsem se nadechnou a ani vydechnout. Nešlo pohnout ani konečkem prstu, ani mrknout. Jen ta příšerná bolest, která mne ohnula v trupu do nahrbenýho předklonu. Chvíli jsem přemýšlel, kde se vzala. Pak jsem si přál, aby skončila a to jakkoli. Třeba ať umřu, ale ať to přestane. Po nějaké době, fakt nevím jaké, bolest ustala a já přemýšlel, co se vlastně právě stalo. Nějak jsem si to v hlavě poskládal a zavolal si sanitku s tím, že mám asi infarkt. Sice mi bylo trochu divné si volat sám sanitku k infarktu, ale vystrašilo mne to. Dle instrukcí operátorky jsem vzbudil dceru, co doma spala, protože byla on-line výuka a téměř okamžitě u nás zvonili záchranáři. Mezi tím jsem stihl zavolat manželce, staniční sestře na JIP, že jsem si zavolal sanitku a stačil jsem crnknout i jednomu kolegovi, že dnes do práce nejdu. Záchranářovo striktní lehnout a měření tlaku. 80/50 na někoho co ho měl kolikrát i 2x tak vyšší, bylo fakt asi málo a tak povídám doktorovi, že je něco blbě, že něco muselo prdnout. . Jenže to jsem měl už v žíle v levé ruce jehlu s hadičkou. Jen se mne zeptali, jest-li dojdu do sanitky sám, což jsem zvládl. Stále při plném vědomí, alespoň tak si to pamatuju, mne vezli v Brně do nemocnice v Bohunicích. Tam mi na CT, když jsem měl při vyšetření zadržet dech, nějak do zpěvu nebylo, protože jsem toho schopen nebyl. Měl jsem u toho příznaky jako když se topím. Pak mne převezli na příjem, kde jsem už pozoroval, že jsem jak na tobogánu s klesající dráhou. Chvíli při vědomí, pak mlha, tma, vědomí a tak dál. Další vyšetření, ECHO. Stálo nademnou snad 7 lékařů a něco si povídali. Neslyšel jsem je. V tom přiběhla tzv.oška s několika holítky a vrhla se na mne jak smyslů zbavená. Jdete na velkou operaci, všechno musí dolů! Zůstaly mi vlasy, obočí a chlupy v nose. Pak mne hodili na lehátko, zakryli folií, položili na mne moje oblečení a šup mne do sanitky. Naštěstí tam stála s tou správnou barvou :-) Vyrazili jsme do nemocnice u sv. Anny na CKTCH. V sanitce mne přikurtovali bederním pásem a dostával jsem od záchranáře dokola otázky? věk, výška, váha. Odpovídal jsem a když jsme přijeli pod CKTCH, povídá, jsme zde. Jo jo, vidím, povídám. Znám to tam, ve vedlejší budově pracuje manželka. Ještě jednou ty samé dotazy od záchranáře, pak slyším bouchnutí dveří sanitky a TMA. Vidím jen tmu. Chci se posadit. Nejde to. Vím, že mne přikurtovali bederním pásem, tak alespoň se posadit, abych viděl, co se stalo. Kde je kdo? Nic neslyším. Vidím jen tmu. Safra, oni mne tu nechali....
"Dobrý, den, je úterý", slyším a v tom se začnu topit, jak mi vyndávají trubku intubace. Pak opatrně otevřu oči. Nic necítím. Úterý.... Hned po tom pondělí??? Po týdnu? Měsíci? Trubku mám pryč a usínám. Probouzím se ve středu. Kontroluji situaci. Postel skloněná o 30 stupňů, vlastně neležím a ani nestojím. Nic necítím. V levé ruce píchlá braunila, přes kterou mi měří tlak krve přímo v žíle, 2 trubičky v nose kvůli kyslíku. Něco mám píchlé vpravo do krku. Nejde to vidět, později jsem to viděl. Do žíly v krku asi taky braunila, terá se rozvětvovala na X hadiček. Vypadalo to, jako mít v krku zapíchnutý badmintonový košíček. Co bylo na pooperačním nejen za mnou, to bylo málem jak z scifi. Tedy pro "civila". V několika řadách vedle sebe a nad sebou dávkovače :-) Sympatická sestra, co se ten den o mne starala, mne nutila, se vyprázdnit na velkou. Je to skličující, ono to fakt nejde jít na velkou na povel po operaci a v posteli. Večer něco na spaní do žil a ukrutný pocení. Alespoň já to tak mám, že se po operacích potím jako bych se koupal v bazénu. Celkem to na pooperačním šlo, dokonce se i jeden zasmál, když kolem procházel lékař, podíval se na televizi, na které jsem sledoval hokej a naši prohrávali. Jen zakroutil hlavou a odcházel se slovy: "Oni nám ty pacoše fakt chcou pozabíjet...." Setřičky, než mne přeložily na JIP, povídaly, jak jsem prý kličkoval a utíkal. Já? Proč? Prej před zubatou. Nikdo mi neřekl, co se stalo. Na JIP jsem byl den. Víc bych to nezvládl. To, že tam byly babičky, byli tam dědové. To by bylo v pořádku. Snad 8 televizí a všechny vysílaly..... Poštu pro Tebe! Dokonce mi dali zpět i telefon a tak jsem mohl vyřídít nezbytnosti. I radost jsem si udělal, tedy, koupil jsem si další motorku, protože smrt po mne skočila, tak jsem zavolal kamarádovi a zainvestoval. Jen perlička, když jsem vyřizioval telefonem nezbytnosti, seděl jsem bokem na posteli a všiml jsem si, že procházel pan doktor, kterého jsem dosud neviděl, zastavil se, koukl směrem ke mně, zakroutil hlavou a odešel.
Na standardním odělení se to zdálo být lepší. Pocení v noci ustalo během 2 dnů, cítil jsem se celkem v pohodě, ale nikdo mi neřekl, co se mi vlastně stalo. Přišla rehabilitační sestra a chodili jsme po chodbě sem a tam. Bral jsem to na lehkou váhu a dělal srandičky. Ujít 5 metrů tam a 5 zpátky, proč by to měl být problém? No ne? Přišla tedy druhý den a vzala mne na schody. To už byla ale jiná pohádka. Dal jsem 3 schody s pomocí. Když jsem se měl otočit, že je sejdu dolů, uvědomil jsem si, že gravitace nebude můj přítel a sešel za podpory zpět. To bylo první setkání s realitou.
19.3.2021 mne za 11 dní, pustili domů. Než mne propustili, přišel za mnou onen lékař, který mne pár dní před tím letmo navštívil, zakroutil hlavou a odešel. Tentokrát jsem ale pana daktora požádal, že pokud ví, co se mi vlastně stalo, ať mi to řekne, protože tady jsou všichni tajemní jak hrad v Karpatech. Posadil se ke mne a začal. Volali nám, že vás vezou z fakultní nemocice s podezřením na disekci aorty. Nachystaný jsme měli všechno od instrumentů po mimotělní oběh. Jenže když vás přivezli a položili na stůl, byl jste prakticky mrtvej. Dával jsem vám tak 3% šancí. Nic vám nefungovalo. Srdce, ledvinny, vnitřek těla, vůbec nic. Tak jsme vás nějak nahodili a odoperovali. Když jsem vás pouštěl ze sálu, dával jsem vám 50/50, že to zvládnete. Zeptal jsem se ho, proč před tím nademnou zakroutil hlavou a on na to, že ví, koho a s čím operoval. Dodal, že jsem to neměl přežít podle stavu ve kterém mne dovezli. V tom poškození jsem měl prý zůstat upoutaný na lůžko a odkázaný na cizí pomoc 24/7. Když jsem tak neskončil, tak jsem neměl chodit, zůstat v tom lepším případě na vozíku a vy tu sedíte a hrajete si s telefonem, jakobyste přišel se slepákem.
A takhle mi popsal, co se technicky stalo a jak si s tím poradil. Srdce je schované za sternem, to je chrupavka uprostřed hrudníku, která spojuje žebra, je pružná a samozřejmě chrání vnitřní orgány. Ze srdce vede pod chrupavkou aorta s okysličenou krví a obsahuje chlopeň, což je jednocestný ventil jak na pumpě, který se otevře, když srdce vytlačí krev a aby ji nenasálo zpět při stažení, tak tomu právě brání chlopeň, která cestu uzavře a vytlačená krev zůstane na svém míste. Cestu vzestupné aorty, ze srdce,.. mi pan doktor naznačil prstem se slovy, to jste měl v haj.... špatný a tak jsem to uřízl. Nahradil umělohmotnou a do ní všil a upravil vaši chlopeň. Krev pak putuje obloukem k levé ruce. Z oblouku nahoře vystupují další 3 tepny. Oblouk máte taky v.... tak jsem vám ho opravil. Tepny přešil vlevo pod rameno. Když jsem byl v tom, tahle jizva pod pravou klíční kostí je tam proto, že tepna vedoucí do pravé ruky je taky v ... a přemostil jsem vám to. V pravé ruce vám tedy dobře nezměří krevní tlak. A dál se vám to trhalo od oblouku aorty dolů až ke spodnímu žebru, kde jste měl kliku a vrátilo se vám to zpět. To jsem požadoval vysvětlení co a jak se trhalo. Prý je to jednoduché, Aorta je laicky řečeno hadice, která má ale 2 stěny. Vnitřní a vnější, které jsou spolu spojeny. Aorta je tím velmi pevná a pružná. Mně se udělala díra do vnitřní stěny, hned, jak vystupuje ze srdce. Krev, kterou tlačilo srdce do aorty, se dírou tlačila mezi stěny aorty a tím je od sebe trhala. Vlastně si krev razila vlastní cestu vlastní trubkou. Taková trubka v trubce. Díky tomu krev obešla chlopeň, která nemohla reagovat na proudění krve, protože ta proudila jinudy. Takhle si krev každým stažením srdce razila cestu dál a dál přes aortu, obloukem, hrudní aortou pod žebry, kde cca.u posledního žebra si naštěstí pro mne, prorazila cestu zpět do původní aorty. To byla ta šílená bolest. Pak už začal závod s časem. Štěstí bylo, že lékař, co mne přijal a kotroloval v první nemocnici, byl zkušený a po poradě mne poslali na kardiochirurgii. Jelikož mi krev přestala kolovat, jen se vždy posunula o sevření srdce a vrátila, když se srdce roztáhlo, nedocházelo k okysličování orgánů. Od zavolání si sanitky, po dovezení na operační sál, uplynuly cca.3 hodiny. Odtržením stěn aorty, se mi vlastně snížila pevnost a aorta se rozšířila, nafoukla. Dnes, po 3 letech mám hrudní aortu širší víc jak 2x. Další věc je ta, že orgány, co jsou vyživovány krví v místě roztžení stěn aorty, jsou zásobeny vzlínající krví. Ona ta oprava oblouku a v operování umělé aorty k srdci, zapříčinila to, že krev se mezi stěny aorty nedostává směrem od srdce, protože je to operativně zavřeno, ale spodem, tou dirkou, co si krev vytvořila po žebrem, když se vrátila do řečiště. Tudy musí krev vzlínat a orgány jsou tak vlastně vyživovány "starou" krví.
Po propuštění z nemocnice jsem dostal recepty na léky co mám brát, doporučení držet tlak pod 120, jinak se mi trhnou stehy uvnitř a musel jsem si najít ambulantního internistu. Sice mi v nemocnici sdělili, že po téhle akci se jede do lázní, ale v době kovidové to nebylo jednoduché, tak jsem zůstal doma. Pokoušel jsem se o procházky. Ze začátku ujít 200 metrů s podporou, to byl adrenalinový zážitek. Rychlý nástup ůnavy, nemožnost dodýchnutí apod. To se samozřejmě postupem času zlepšilo. Po 2 měsících po propuštění z nemocnice, kdy mi tlak, hlavně v noci lítal i na 180/100 a nešlo to srazit dolů, mi internista domluvil přesun k jinému. Nevěděl si se mnou rady.Dostal jsem se Fakultní nemocnice Brno Bohunice, tedy zpět, kde mne poprvé přijali a pak ihned převezli do CKTCH ke sv.Anně na kardio operaci. Vzala si mne pod křídla MUDr. Petra Vysočanová. Když jsem vešel k paní doktorce poprvé do ordinace, tak si nešlo nevšimnout té koláže fotek miminek na její stěně. Zarazil jsem se, jest-li jsem vešel do dobrých dveří a pro jistotu se letmo rozhlédl, zdal-li sem fakt patřím. Zeptal jsem se, co ty fotky představují a bylo mi vysvětleno, že všechna ta mimina se narodila klasickou cestou a i přes fakt, že jejich matky trpěly na vysoký tlak. Prostě to paní doktorka dokázala srovnat. Klobouk dolů. Paní doktorka mne vyšetřila, nasadila kombinaci léků a tlak se začal srovnávat. V péči paní doktorky jsem dodnes a asi budu do konce dnů, byť po půl roce pacienty přesměrovává k ambulantním internistům, mne a pár podobných případů si nechala raději ve svě kompetenci. důvod je prostý, tenhle stav je život bezprostředně ohrožující. Lusknutím prstu se plavíte po řece Styx. Nesmíte zvedat nic těžkého, otřesy, skákat na trampolíně nebo do vody, létat letadlem atd.